Obraz a architektura Aleš Navrátil.

Podrobný popis

Potřeba doplnit architekturu artefaktem - sochou, obrazem - je jistě shodného charakteru s potřebou umění jako nadstavby širokého obsahu. Ta je neoddělitelná od lidské existence a vyplývá z obecného charakteru umění.
Tato práce se zamýšlí nad vztahem architektury a výtvarného umění, především v jeho zobrazivé, malířské složce, a to v několika vybraných bodech, které považuji za zajímavé. Hlavní téma samo zajisté nabízí bezpočet dílčích vztahů a situací, vkořeněných do úchvatných říší výtvarného umění a architektury, jež se navzájem prorůstají. Autor nemá ambice věnovat se tomuto vztahu široce (téma je příliš rozsáhlé a vlastně i neurčité) jak pro nedostatečnou kvalifikaci pro takovou práci, tak z důvodu obtížnosti mnohačetného a bravurního zmapování tématu. Avšak mnohé dávné příklady - berme je pro náš účel jako modelové - poskytují natolik pozoruhodné zástupce této symbiózy, že se zdá být nemožné je propustit bez alespoň minimálního komentáře. Ty nám poskytnou materiál, na kterém se pokusíme demonstrovat významné proměny v doplňování architektury artefakty, hlavně obrazy, a to v několika rovinách – především však v rovině časové. Jsou to proměny spojené s odlišnostmi v základních přístupech k umění, diktovaných změnami přístupu k životu a světu v nejširším slova smyslu. A jsou to tyto proměny, které nás přitahují, neboť proměňují i charakter umění samého. Umění, a obraz snad nejvýrazněji, je vlastně úchvatným a nanejvýš důstojným záznamem zápasu člověka o hlubší pochopení a orientaci v nekonečných proměnách nezměrného světa, i v životě samém. Historie uměni je jistě nikdy nevnímala jinak. I žhavě současné přístupy k architektuře nabízejí nově vzniklé situace ve zmíněném vztahu či situace znovu nalezené, jež jsou pro nové přístupy a nově nabyté zkušenosti kvalitativně proměněné.